Vážení rodiče, žáci a pedagogové,
s ohledem na aktuální situaci v českém školství, kde se projevuje nespokojenost pedagogické veřejnosti s postojem vlády k financování škol, se obracíme na Vás s vyjádřením postoje naší školy. Rozumíme a sdílíme obavy a potřeby pedagogů a nepedagogů ohledně nedostatečného financování školství, což může ovlivnit kvalitu výuky a podmínky pro rozvoj našich žáků a nesouhlasíme se škrty v resortu školství. Přestože uznáváme oprávněnost stávky jako formy vyjádření nesouhlasu se současným stavem, rozhodli jsme se naší školu nezapojit do celoplošné stávky plánované na 27. listopad.
Důvodem našeho rozhodnutí je především závazek vůči našim žákům a jejich rodičům, kteří očekávají kontinuální vzdělávací proces. Chápeme, že stávka je nástrojem, který má poukázat na problémy ve školství, a respektujeme také právo našich pedagogů vyjádřit svůj nesouhlas.
V den plánované stávky, tedy v pondělí 27. listopadu, proběhne v naší škole výuka dle plánovaného rozvrhu – tj. dle rozpisu projektového týdne. V případě, že se některý z našich učitelů nebo zaměstnanců rozhodne připojit ke stávce, budeme mít zajištěné suplování, aby nedošlo k přerušení výuky.
Věříme, že naše rozhodnutí bude chápáno jako vyvážený přístup, který respektuje právo na protest, ale zároveň klade důraz na nepřerušený vzdělávací proces. Děkujeme za vaše pochopení a spolupráci.
S pozdravem
Vedení GTM
Níže připojujeme vybrané názory našich učitelů, kteří je sdělili do našeho společného dokumentu a přáli si je zveřejnit. Dokument sloužil jako platforma pro naše názory a společnou diskuzi v týmu pedagogických i nepedagogických pracovníků GTM. Všech názorů a otevřenosti si vážíme a respektujeme je.
Pavel Smetana: Zanedbávání veřejných rozpočtů na školství je podivný úkaz našeho veřejného prostoru. Začalo to v padesátých letech, když komunisté přestali valorizovat farářské a učitelské platy (byly tehdy podle stejných tabulek). Myslím, že je na čase se od tohoto dědictví odstřihnout. Školy potřebují jistou podporu od státu tak, aby nemusely žadonit u zřizovatelů a doufat, že jim vyjdou žádosti o granty a dotace. Učitelé a další zaměstnanci škol potřebují platy, odpovídající jejich vzdělání a invenci, jakož i inflaci a obecně rostoucí hladině cen základních potřeb, zejména pak bydlení. To je zkrátka fakt a základní, dnes nenaplňovaná, nutnost. Vyjadřuji plnou podporu případné stávce, protože tyto otázky považuji za extrémně naléhavé. Jsem si vědom, že situace se postupně zhoršuje s inflací a je tristní zejména pokud jde o VŠ, týká se ale obecně celého školství. Moc tomu nepomáhají ani média, když informují o učitelských platech v naprosto nereálné výši (aritmetický průměr se započtenými lidmi s praxí 20 a více let + vedoucími pracovníky značně zkresluje pohled veřejnosti). Školství by mělo dokázat mladým lidem nabídnout konkurenceschopné platy již od nástupu. Spokojení a nevystresovaní učitelé (kteří ví, že například nebudou mít problém se zaplacením nájmu či živením děti) zaručí přenos klidu, míru, vědomostí a snad i cesty k moudrosti dalším generacím. V tom je školství jako celek “na jedné lodi”. Ke stávce jsem se proto rozhodl připojit.
Markéta Schleps: Vyjadřuji svůj zásadní nesouhlas se škrty ve financování školství, které budou mít dopady zejména na sféru veřejného školství. Do stávky se aktivně nezapojím, přesto považuji její význam v dlouhodobém horizontu za nezastupitelný a nenahraditelný. Stávku coby nástroj k poukázání na současný stav a k vyjádření vážnosti situace plně podporuji.
Lukáš Vítek: Situaci ve školství nahlížím z pohledu mladého učitele, plátce pražského nájemného a živitele rodiny. Z takové pozice mohu říci, že je důležité mít před sebou odpovídající profesní a kariérní perspektivu. Trendy v českém školství posledních let mne hluboce znepokojují. Médii probíhají zkreslené informace o školství, nekriticky přebírané i veřejnoprávními médii z politických zdrojů. Neustále je operováno s imaginárním číslem průměrného platu, místo aby byl uváděn plat tabulkový. Výsledkem je, že pedagog ve skutečnosti vydělává o 10 až 15 tisíc méně, než je částka uváděná v médiích. V důsledku toho ve veřejnosti zakořenila představa o určitém ekonomickém statusu vysokoškolsky vzdělaných vyučujících, která je v rozporu se skutečností. Komunikace mezi vyučujícími a běžnými lidmi se tak stává velice nesnadnou. Plánovanou stávku vnímám jako příležitost vyjasnit veřejnosti naléhavé zájmy a potřeby mé profese, které se ovšemže týkají i žáků a rodičů. Zatímco platové ohodnocení stagnuje nebo vzhledem k inflaci a astronomickým cenám bydlení padá, požadavky na pedagogy ze strany veřejnosti (žáků a rodičů) spíše rostou. Příklad: vyučující jsou konfrontováni se snižující se kvalitou pozornosti u žáků, tzv. nepřetržitou částečnou pozorností neboli hyperpozorností. Bez pozornosti však nemůže probíhat proces učení. Vyučující je tedy nucen žáky více aktivizovat než dříve. Rozevírají se tak nůžky mezi náročností práce na straně jedné a výrazně podprůměrným ekonomickým statusem vyučujícího na straně druhé. Za klíčovou informaci od vlády považuji, že ani tabulkové platy pedagogů se příštím rokem nezvýší. Slibované odměny jednoduše nebudou součástí mzdového výměru vyučujícího. Nejsou to „jisté peníze“. Dobře to shrnul nápis na transparentu adresovaném ministru Bekovi: „Západní výkony za východní peníze.“ (Viz LN 16. 9. 23.)
Vyučující by měli své studenty motivovat. Čím jsou však aktuálně motivováni učitelé? Jak takovou klíčovou komoditu, za jakou společnost považuje vzdělání, může adekvátně zajišťovat relativně nezajištěný zaměstnanec? Má smysl vyvíjet tlak na někoho, kdo je z existenčních důvodů nucen si opatřit druhé, neoficiální zaměstnání? Málo diskutovaný problém učitelských výdělků je, že na rozdíl od jiných sektorů platy s délkou praxe v řádu let a desetiletí výrazně nerostou. Vyučující v důsledku toho není schopen zajistit základní potřeby pro své blízké. V ČR chybí kariérní řád pro učitele, jakým disponuje např. Slovinsko. V ČR dále chybí příplatky za vykonávání učitelské profese v působišti s vyššími životními náklady (např. Praha), jaké zná kupř. Francie. Není absurdní, že vyučující v Aši a vyučující v Praze měsíčně pobírají tutéž částku?
Průměrný věk českých učitelů je nyní téměř 50 let. Jelikož politikové nejsou schopni zajistit potřebný nábor nových pracovních sil do školství a motivovat mladé lidi, aby nastoupili učitelskou dráhu, plánují tito zákonodárci ještě více využít již nyní přetížené zaměstnance. Z toho důvodu politikové reálně uvažují o navýšení množství týdně odučených hodin v rozvrhu, tzv. přímé pedagogické činnosti (viz Události ČT ze 30. 4. 2023). Již nyní je ale na hranici lidských možností připravit přes 20 skutečně kvalitních hodin týdně, zvlášť přidají-li se k tomu další pracovní povinnosti. Trvá-li stav přepracovanosti roky, zákonitě vede ke ztrátě profesních kvalit a celkovému snížení kvality vzdělávacího systému. Stát tedy místo zvyšování kvality vzdělávání podniká kroky k jejímu snižování. Za těchto okolností se domnívám, že angažovaní rodiče by se za vyučující svých dětí měli naučit nějak viditelně a slyšitelně stavět. Nepatří to nakonec k jejich roli? Nejsou to oni, kdo mohou na neochotném státu vymoci zlepšení a nápravu? Není společným zájmem nastolit podmínky pro dlouhodobě kvalitní vzdělávání? Domnívám se, že kritiku školství by stejnou měrou měla vyvažovat jeho aktivní a cílevědomá podpora. Je třeba systematicky a vytrvale formovat základní povědomí o tomto veřejném zájmu. Nikdo přece nechce své životní síly nechat na podniku odsouzeném k pozvolnému upadání. Domnívám se, že klíč k problému záleží v informované veřejnosti. Ta bezpochyby má vyvíjet tlak na smysluplnější přerozdělování bohatství této země. Aby peníze šly tam, kam mají. Upozorňuji na to, že stát v době, kdy velkofirmy hlásí rekordní zisky, odmítá tyto subjekty zdanit, čímž dále snižuje nyní již tak nízké investice do školství a místo toho omezené zdroje nerozumně investuje do předražené armádní techniky. Jak je zřejmé, odpor k investicím a požadavek vyšší kvality se vylučují. Bylo by potřeba, aby na místo toho stát poměrnou část HDP investoval do školství a vzdělávání, nikoli do nákupu nových zbraní. Jsem přesvědčený, že místo militarismu by byl lepší investicí do budoucnosti edukacionalismus. Hluboce solidarizuji se svými kolegy na ZŠ, kterým jejich zaměstnavatel není schopen proplatit účast na letních kurzy. V důsledku toho tito kolegové zůstávají mimo povědomí o aktuálním stavu svého oboru. Tito kolegové pořizují z vlastní kapsy často i pomůcky do výuky, protože rozpočet škol jejich nákup neumožňuje. Příklad: rozpočet pražské ZŠ se 300 žáky je jeden rok 800 000 Kč a další rok 500 000 Kč. Je vůbec možné, aby daná škola při tak nejistém a nevyváženém ročním rozpočtu dětem poskytla vzdělání v odpovídající kvalitě a míře? Hluboce solidarizuji s kuchařkami, uklízečkami a školníky. Jsou potřeba.